KOMPOZICE (skládání)
V tradiční slovotvorbě proces tvoření slova spojením minimálně dvou slovotvorných základů (slovních základů ↗autosémantických slov) a jejich přehodnocením v ↗členy kompozita. Ve slovotvorbě je k. jeden ze dvou hlavních slovotvorných způsobů, v č. méně významný než derivace (odvozování). Při k. do utvořeného slova vstupuje více než jedno slovo základové, nejčastěji dvě (řidčeji více); výsledkem je ↗kompozitum: vést vodu > vodovod, rychlý jako blesk > bleskurychlý. Podstata k. spočívá ve vytváření nových, významově jednotných pojmenování ze dvou lexikálně samostatných celků, přičemž zároveň vzniká nový, samostatný lexikální význam celku.
Z hlediska slovotvorné morfematické analýzy je pro k. příznačný větší počet slovních základů, které se stávají ↗členy kompozita, a kompoziční ↗slovotvorný formant (zahrnující ↗konekt u ↗kompozit vlastních, n. pádovou koncovku u ↗spřežek, morfologickou charakteristiku, sjednocující přízvuk, pevné pořadí členů a grafickou celistvost). Znaky k. vymezil např. ✍Helcl (1957): (a) původ z ustálených syntaktických spojení samostatných slov, (b) významová modifikace tohoto původního spojení do jednotného významu, (c) formální sjednocení obou prvků přízvukem za podpory některého z dalších tzv. izolujících momentů (archaizace syntaktického typu spojování slov, archaizace tvarů), (d) zánik slova jako samostatné jednotky významové mimo kompozitum, (e) tvoření nových kompozit přímo podle hotových vzorů formálním přizpůsobením, (f) kompozitum jako potenciální základ pro tvoření odvozenin i složenin (tzv. ↗rekompozice).
Podle způsobu utváření se zpravidla rozlišuje vlastní kompozice, jejímž výsledkem jsou vlastní kompozita (novověk), a ↗nevlastní kompozice (životaschopný). V rámci vlastní k. se rozlišuje ↗čistá kompozice (paroloď, sněhobílý) a ↗derivační kompozice (nosorožec, černovlasý). Na rozdíl od (přímého) procesu k. se někdy mluví o nepřímé k. (velkoměsto > velkoměstský).
K. se v č. tvoří hlavně subst. a adj., méně často adv., zcela výjimečně slovesy. K. je charakteristická především pro odborný, publicistický a umělecký styl. V současné době nabývá na významu zejména tzv. ↗hybridní kompozice (galavečer, vysokofrekvenční), příp. ↗kvazikompozice (biopotraviny, narkoman). Viz také ↗dekompozice.
- AGSČ, 2013, 91–92.
- Bozděchová, I. Tvoření slov skládáním, 1994.
- Bozděchová, I. Kompozice a její potenciál v současné slovní zásobě češtiny. Korpus – gramatika – axiologie 7, 2013, 3–21.
- Bozděchová, I. K současnému tvoření složených názvů osob v češtině. In Mengel, S. (ed.), Slavische Wortbildung im Vergleich. Theoretische und pragmatische Aspekte, 2014, 506–526.
- ČŘJ, 1996, 78.
- Hauser, P. Nauka o slovní zásobě, 1980, 150–155.
- Hauser, P. Základní pojmy z nauky o slovní zásobě a tvoření slov a jejich didaktická aplikace, 1985.
- Helcl, M. Podstata kompozice a její podíl na rozhojňování slovní zásoby jazyka českého, 1957.
- MČ 1, 1986, 202–203, 451.
- Mitter, P. Kompozice v kontextu současné češtiny, 2006.
- MSoČ 1, 2010, 85, 90.
- PMČ, 1996, 110.
- Šlosar, D. Česká kompozita diachronně, 1999.
- Šmilauer, V. Novočeské tvoření slov, 1971, 13–15.
- TSČ, 1962, 22, 130–133.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/KOMPOZICE (poslední přístup: 21. 11. 2024)
CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny
Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020
Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka